Výjezd do Mauthausenu 23.10.2012

Městské části Praha 8 a především zástupci starosty Prahy 8 panu Švarcovi patří poděkování za to, že se třináct žáků naši školy mohlo zdarma podívat do koncentračního tábora v Mauthausenu a důstojně vzdát holt padlým Čechoslovákům.

V úterý 23. 10. jsme se probudili plní očekávání. Cíl našeho výjezdu byl jasný Rakousko – koncentrační tábor Mauthausen, ale kolem samotné cesty stále viselo několik otazníků. Prvotní obavy se rozplynuly, když jsme v sedm hodin jako první účastníci zájezdu nastoupili do luxusního autobusu, a tak bylo rozhodnuto, že zadní místa bude okupovat ZŠ Mazurská. Poté jsme vyzvedli osazenstvo ZŠ Žernosecké a také ZŠ Burešovy. A mohli jsme vyrazit. Cesta tam ubíhala pomalu, ale o to veselejší byla. Povinnou přestávku pana řidiče jsme strávili v Českých Budějovicích u „mekáče“. Posilněni jsme se vydali na další cestu. Počasí nám přálo, jakmile jsme přejeli rakouské hranice, mlha byla tatam, vysvitlo sluníčko a my se nemohli dočkat, kdy už budeme na místě.

Pilně jsme si prostudovali materiály, které jsme v autobuse obdrželi, a tak jsme si dotvořili představu, jak Mauthausen vypadal a jak to v něm chodilo. Do té doby jsme netušili, že patřil mezi nejbrutálnější a nejpřísnější koncentrační tábory a že sehrál „zvláštní úlohu při decimování českého hnutí odporu.“ Nevěděli jsem, že po atentátu na Heydricha zde bylo 24. října 1942 popraveno 254 spolupracovníků a příbuzných Josefa Valčíka, Jana Kubiše a ostatních parašutistů. Netušili jsme, že zde byl popraven Karel Hašler a v letech 1941 – 1945 vězněn pozdější československý prezident Antonín Novotný. Zapůsobil na nás i článek o Jindřišce Novákové, čtrnáctileté dívce, která zde byla popravena ranou do týlu. Mnohem silnější účinek nabyl text přímo na místě, v koncentračním táboře Mauthausen. Obdrželi jsme plánek koncentračního tábora a vydali se na hromadnou prohlídku. Není nutné detailně popisovat, co jsme viděli. Ale i na ty nejotrlejší z nás zapůsobila nejen návštěva plynové komory či krematoria. Celou ponurou atmosféru podtrhovala výstavka dobových fotografií, z nichž na nás prázdným pohledem hleděli extrémně vyhublí lidé, kteří zde tehdy byli nuceni žít, spíše přežívat, a pro mnohé z nich byla smrt vysvobozením. Naše kroky zamířily i k památníkům padlých, které zde byly vztyčeny jako memento. Pověstné schody smrti jsme zhlédli z výšky, ale nebyl již čas si je vydupat. Stačila nám hrůzná představa, že bychom je museli zdolávat s těžkým nákladem kamene bosi a spoře oděni v krutém mrazu.

Ve 14. 15 jsme se spolu s ostatními školami zúčastnili položení věnce a květin u památníku padlých Čechoslováků a minutou ticha jsme uctili jejich památku. V autobuse jsme se poté shodli, že jsme rádi, že žijeme v dnešní době, že nezažili jsme peklo koncentračního tábora, neboť i po sedmdesáti letech z onoho místa dýchá smutek, sklíčenost, strach.

Cesta k domovu už ubíhala rychleji. Jednak jsme se spřátelili s žáky jiných škol, jednak díky hodinové prohlídce Českých Budějovic. A tak jsme se domů vrátili o něco později, ale z mnoha dojmy z cesty a nakonec nám bylo líto, že jsme se museli rozloučit a vydat se ke svým domovům.

Do druhého dne se nám zážitky rozležely a byli jsme schopni společně diskutovat o výjezdu na místo, které v každém z nás nechalo nesmazatelný otisk.

Nekvindová Marta

 

Napsat komentář